Existuje několik druhů puntičkářů, a každý z nich se snaží k dokonalosti dojít po svém.

Někteří vše neustále upravují a zdokonalují, dokud výsledek nepovažují za uspokojivý. Což se podaří málokdy. Jiní zase s přehnanou pečlivostí dělají vše neuvěřitelně pomalu, zabývají se každým detailem, a dokončení práce jim tak zabírá daleko víc času, než by bylo třeba.

Já patřím k puntičkářům restartérům. To jsou ti, kdo mají dojem, že s tím, co dělají, nezačali z toho správného úhlu. A tak raději skončí, jen aby mohli začít znovu a lépe. Nevěříme na postupné zdokonalování – když chceme něco dělat jinak, jdeme na to pěkně od podlahy. 

Tahle vlastnost je u mě patrná hlavně na množství nedopsaných sešitů. Patřím k častým zákazníkům papírnictví, a při pohledu na krásné bloky vždycky vymýšlím, co všechno by se do nich dalo napsat. Zápisky z cest, citáty z knih, nová anglická slovíčka nebo třeba nějaké poznámky z Duolinga a kurzu irštiny?

Občas neodolám, a bloček fakt koupím. Pak do něj začnu psát, a zjistím, že to nejde tak, jak jsem si představovala. V lepším případě prostě na blok párkrát zapomenu a pak zkrátka nenavážu, v horším případě se pozastavím nad nějakou malicherností, jako třeba „Mé písmo není dost hezké“ nebo „Měla jsem to celé uspořádat přehledněji.“. Koupím si nový sešit … a začnu znovu.

Jenže tohle moje neustálé začínání se nevztahuje jenom na sešitky. Vlastně to tak mám skoro se vším. Se zdravějším životním stylem, vztahy, uspořádáním knihovny. Končím a začínám, buduju a bořím. Občas ztrácím energii, vzdávám se, a jdu si stavět jiné domečky z karet. Ono když po několika letech práce stále zdánlivě stojíte na zelené louce, není to úplně příjemný pocit. 

A tak to učím měnit. Učím se, že když vyrazím směrem, který se mi nezdá, někdy stačí místo návratu na start zkusit odbočku. Učím se nelikvidovat důkazy o vlastních chybách, protože se mohou hodit jako výukový materiál. Metoda postupného zlepšování se mi zatím pořád úplně nedaří, místo nového sešitu už ale zvládnu začít na nové stránce.

Dokonalost totiž neleží v perfektním startu, ani v dokonalé cestě bez jediného zaškobrtnutí. Ona ta dokonalost dost možná neleží vůbec nikde. Nejlépe se jí ale asi dá přiblížit, když neztratíme ze zřetele to, kvůli čemu se na tu cestu vůbec vydáváme. Tři týdny diety nezruší jeden cheesecake s kamarádkou, stejně jako jedna cigareta neznamená konec snahy přestat kouřit. 

A tak až zase někdy budete mít pocit, že je na čase vyvěsit bílou vlajku, dobře si to rozmyslete. 

Chyby se s ní totiž nevymažou, jenom přikryjou.