„Asi jsem ti ublížila, viď?“ ptám se, a už když to vyslovuju, stydím se za to, jak hloupá otázka to je.

Neodpoví, ale v tom mlčení jsou všechny odpovědi, které potřebuju.

„Promiň,“ dodávám, protože nevím, co jiného mám říct.

V obličeji se mu objeví jakási podivná kombinace rezignovaného úsměvu, ironického úsměšku a smutku, a já si uvědomuju, že tenhle výraz nevidím poprvé. Ještě nikdy mi ale k jeho vyvolání nestačily pouhé tři týdny. Zlepšuju se.

„Můžu tě obejmout na rozloučenou, nebo si jenom zamáváme?“, ptá se. Přikývnu. Přinejmenším rozhodnutí o tom, jak se rozloučíme, bych měla nechat na něm.

„Tak snad alespoň někdy u piva, Kanaďanko,“ řekne potichu, než mě pustí. Zvuk té přezdívky mě trochu zabolí, zvlášť v tenhle moment, kdy mám pocit, že bych si zasloužila úplně jinou.

Sleduju, jak odchází, a přemýšlím, kolikrát jsem tohle za poslední roky udělala. Kolikrát jsem nechala jít někoho, kdo mi dal najevo, že by mě mohl mít rád, a kolik různých výmluv jsem si pro to navymýšlela. Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě rozbitá na kousíčky, a nechci, aby se o mě pořezal někdo, kdo si to nezaslouží. Pak, po několika neúspěšných pokusech o vztah, jsem nabyla dojmu, že se snažím chránit hlavně sebe. Před dalším zklamáním.

Teď si myslím, že ta správná odpověď byla schovaná v poslední řadě seriálu HIMYM.

Zvláštní, člověk roky analyzuje vlastní život, a přitom celou dobu stačilo dokoukat jeden sitcom.

"Je to jako bych vyhrála Jackpot hned s prvním losem, co jsem si kdy koupila, a nevěřím, že můžu někdy vyhrát znovu,“ říká tam jedna z hlavních postav, když mluví o svém zemřelém příteli. Až když mi začaly téct slzy a nechtěly přestat, uvědomila jsem si, že konečně někdo nahlas řekl to, co se takovou dobu snažím překřičet.

Nevěřím, že můžu někdy vyhrát znova.

Nevěřím, že můžu někdy vyhrát znova.

Nevěřím.

A dokud neuvěřím, nemůžu hrát.

Teď už to vím.