Prázdné rámy
Do Severního Irska se vrací zima. Vím to, protože už mi zase u psaní křehnou prsty, a při cestě z koupelny vydechuji do chodby drobné obláčky páry. Na slunko se strašně rychle zvyká. Stačilo pár dní, a už jsem skoro zapomněla, jaký je to pocit, schovávat se pod peřinou, a představovat si, že jsem Eskymák na polární výpravě.
Do duše se mi znovu vkrádají staré, polozapomenuté smutky, a já přemýšlím, jestli za to může klesající rtuť v teploměru. Nejspíš ne. Snad mě jen dohnalo to, před čím už tolik let utíkám. Je to zvláštní – do Irska jsem jela hlavně zastavit, přestat se hnát, ale vůbec jsem si při tom neuvědomila, proč jsem vlastně před několika lety utíkat začala.
Hlavou se mi najednou honí vzpomínky, o kterých jsem už ani nevěděla, že je mám. Na slunečné dny, které jsem brala jako samozřejmost, a na lidi, o kterých už pěknou řádku let nic nevím.
Nedokázala jsem se totiž dívat na skládačku, ze které se ztratil ten nejdůležitější dílek.
Jestlipak i vy někdy vzpomínáte?
Na to, jak jsme víno kupovali vždycky s dárkovou taškou, aby nikdo nechtěl občanku, i když už podle našich výrazů muselo být každému jasné, že tuhle lahev rozhodně nikomu dávat nechceme.
Nebo na vyprávění strašidelných historek na opuštěných parkovištích. Vždycky jsem si zacpávala uši, a doufala jsem, že to nikdo nevidí, ale vy jste to věděli, a nikdy jste mi nezapomněli ty nejstrašidelnější momenty zopakovat.
A pamatujete si ještě na neomezené volání o víkendech? Na ty stovky vytočených náhodných čísel, a na pubertální smích, když to na druhé straně opravdu někdo zvedl?
Vaše čísla jsem nikdy nevymazala. Víte to? Občas si některý z těch kontaktů otevřu, přiložím telefon k uchu, a poslouchám ticho, které je ohlušující. Burácí v něm všechna ta slova, která jsem vám za posledních několik let nedokázala říct.
Slova o tom, jak líto mi je, že jsem vás nechala jít. Spletla jsem se. V tom prázdnu, které jste po sobě nechali, se můj smutek odrážel tisícinásobně víc, než když se mi vracel ozvěnou vašich slov plných účasti. Věřila jsem, že k tomu, abych mohla začít znovu, potřebuji čisté plátno, a skončila jsem jen s prázdným rámem.
Dobře mi tak.
Teď už na tom asi nezáleží. Stala jsem se součástí jiné skládačky. Přišly i další slunečné dny, a v telefonu mám zase čísla, která nemlčí. Jen to víno už kupujeme bez dárkových tašek, a když se někdo zeptá na občanku, udělá nám to radost. Je hezké mít zase něco, o co nechci přijít.
Ten prázdný rám po vás ale pořád mám. A zaplnit ho neodkážu.
0 komentářů