Hodně mě baví myšlenka paralelních světů. A to už od chvíle, kdy jsem se v kině při sledování filmu Zlatý kompas zapatlala sladkým popcornem. Nikdy mě ale nenapadlo, že budu mít jednou pocit, jako bych v jednom žila. Teď ho mám - pokaždé, když otevřu internetovou diskuzi. Ty totiž působí jako by se v nich setkávali lidé žijící v různých vesmírech. Neobjevuje se zde jen propast názorová, ale zejména propast mezi tím, z jakých informací jednotliví diskutující vycházejí.

V dnešní době je přístup k informacím prakticky neomezený. A valí se jich na nás tolik, že není snadné se zorientovat. Proto se uchylujeme ke kognitivním zkratkám. Zprávy například filtrujeme tak, aby se k nám dostávaly především ty, jež jsou v souladu s naším postojem.

Informační propast se tak neustále prohlubuje. Každá ze stran se drží zpráv podporujících její názor, často bez ohledu na fakta, a vše, co proti tomuto názoru vystupuje, jednoduše odmítá. A nakonec mají všichni pocit, že ti, kdo s nimi nesouhlasí, jsou neinformovaní zmanipulovaní idioti, před jejichž rozhodnutím je třeba zemi zachránit. 

A tady se to začíná komplikovat.

Místo abychom bojovali s fakty, bojujeme s lidmi. S pocitem nadřazenosti toho, kdo „ví vo co go“, jeden druhému nadáváme, a veškerá komunikace často spočívá v zesměšňování opačných názorů. Jenže jakmile někoho nazvete blbcem, přestane jít o fakta. Začne to být osobní. A i kdyby vaše argumenty byly čiré zlato a odkazovali jste se na zdroje posvěcené papežem, dost pravděpodobně máte smůlu. 

Sdělení „Jestli si tohle myslíš, jsi debil“ totiž automaticky vyvolává pocit, že člověk uznáním omylu zároveň připustí, že je debilem. 

A řekněte, kdo byste se do toho hrnuli.