O strachu a pohledech
„A nebojíš se ho?“, ptá se mě babička, když jí vyprávím o svém novém panu domácím. Je to totiž černoch, navíc z Afriky, takže kdo ví, co se mu honí hlavou.
Trochu popuzeně odpovídám přednáškou o rasové rovnosti a předsudcích, načež přidávám informaci o tom, že pan domácí má rodinu ve Francii a doktorát z biochemie. Nakonec radši měníme téma. Když o chvíli později vypínám Skype, mám pocit, že moje vlastní rodina je plná rasistických hňupů.
Abych si spravila náladu, vyrážím ven. Na rohu vyzvedávám kamaráda z Indie, a společně zamíříme k nedaleké hospodě, kde čeká zbytek naší Erasmácké skupinky. Složení je různorodé, ať se na to podíváte jakkoli – zastoupeny jsou téměř všechny světadíly, 3 různé rasy, 4 náboženská vyznání a 6 studijních oborů.
Pořád ještě trochu rozhozená tlumočím svůj rozhovor s babičkou. Kamarád z Francie se směje a přidává historku o tom, jak k němu před pár lety přišel kamarád ze školy – také černoch – a jeho babička s výkřikem „čert“ utekla do pokoje. Zamkla se, a dokud neodešel, nevyšla ven. Celý život totiž žila na vesnici, a černocha viděla poprvé.
Ukazuje se, že podobný příběh má téměř každý. A i když se okolnosti v mnohém liší, jedno mají všechny společné. Strach. Konkrétně strach z neznámého, který je přirozenou, a dokonce zdravou reakcí. Uvědomila jsem si, že svět, ve kterém žiju já, a svět, ve kterém celý život funguje moje babička, jsou si v některých věcech hodně vzdálené.
Zatímco pro mě je kontakt s lidmi z různých koutů normální a přirozený, pro babičku, která kromě několika dovolených v Bibione s cestovkou nikdy neopustila Čechy, je to úplně neznámý svět. Černochy zná jen z televize, a pak možná jako kanibaly z Robinsona Crusoe. Samozřejmě, že nemá tušení, co od nich čekat.
Smířila jsem se s tím, že babička bude k cizincům s nedůvěrou nejspíš přistupovat pořád, a moje morální kázání s tím mnoho nenadělají. Rozhodla jsem se ale přeci jen něco zkusit – při dalším Skype hovoru jsem babičku přesvědčila k zapojení se do Postcrossingu. Napsala jsem jí anglický text a do emailu poslala vylosované poštovní adresy. Včera jí přišel první pohled zpátky, z Holandska, od dětí z jedné základní školy.
Vím, že cestování a setkávání s různými kulturami nejspíš pohledy nenahradí. Když jsem ale dneska Holanďanům překládala babiččinu odpověď, měla jsem z toho radost. Důležitější než přesvědčit druhé o své pravdě je v diskuzi často umění podívat se na věc jejich očima. A kdo ví – třeba se díky těm pár pohledům babička nakonec dokáže na svět podívat očima mýma. Alespoň trochu.
2 komentářů
Úžasný článek! Kromě hmatatelné naděje na světový mír díky mladým Erasmákům a Erasmačkám jsem se i pořádně nachechtala.
OdpovědětVymazatA také přidám.Dnes bylo ekumenické setkání tří církví.Bezva atmosféra, mám radost!!!
Setkání lidí je základ světového míru😘😍😉!!!!
Jsem ráda, jestli článek pobavil a přinesl naději na světový mír. Myslím, že jako první krok k němu by se mělo všude zlevnit pivo. Zkusíme to prosadit.
OdpovědětVymazatA ekumenické setkání zní také skvěle! Souhlasím, že setkávání lidí by mohlo se spoustou světových problémů pomoci. Přeci jen je těžší nenávidět někoho s tváří než neidentifikovatelnou a anonymní masu.