Je nedělní odpoledne, ale vlak to Brna je prakticky prázdný. Není divu – jsou letní prázdniny, kdo by tam jezdil. S kamarády míříme do prázdného kupé, a věci strategicky rozmisťujeme tak, aby všichni cizí lidi věděli, že tady už je to zabraný, a po volných sedadlech by se měli po rozhlédnout jinde. Chytám kufr a chystám se ho hodit nahoru, aby nepřekážel. 

„Chceš s tím pomoc?“, ptá se pohotově Pavel. Je to jeden z těch kamarádů, který už větší část života znám, než neznám, a cítím se kvůli tomu trochu stará.

„V pohodě, není to zas tak těžký, to zvládnu!“, odpovídám bez rozmýšlení.

„Já vím že to zvládneš. Ptám se, jestli s tím chceš pomoc!“.

Stejně jsem ho ten kufr zvednout nenechala. 

Nikdy jsem téhle události nepřičítala moc velkou váhu, ale při psaní tohoto článku mi vytanula na mysli prakticky okamžitě. Ráda bych tu totiž napsala pár řádků o tom, jak jsem se učila nesamostatnosti.

Moje oblíbená Disney pohádka byla odjakživa Kráska a zvíře. Vlastně to možná byla moje nejoblíbenější pohádka vůbec. Belle je totiž jediná „princezna“, se kterou jsem se kdy dokázala identifikovat. Milovala knížky, nepotřebovala kolem sebe spousty lidí, a navíc byla chytrá a statečná. Nebylo třeba ji zachraňovat, uměla si prosadit svou, a i ten princ nakonec přišel.

Vždycky jsem byla hrdá na to, že ani já nepotřebuju nikoho, aby mě zachránil. V životě jsem měla spoustu období, kdy jsem byla hodně sama (někdy dobrovolně, někdy proto, že se to prostě nějak sešlo) a díky tomu jsem se naučila být samostatná. Zvládnu zatlouct hřebík i uvařit oběd, a když se mi chce, klidně sama sebe pozvu do kina nebo na kafe. Mám spoustu zájmů i koníčků a dokážu se o sebe finančně postarat, i když to někdy znamená, že celý poslední týden v měsíci přežívám na dušené brokolici a mražených hranolkách z Lidlu.

Říct si o pomoc pro mě dlouho bylo znakem osobní porážky. Ve svém nekompromisním „Ne, já sama!“ jsem nejspíš občas připomínala batole v období vzdoru. Snažila jsem se nezatěžovat ostatní svými problémy. A to, jestli zrovna šlo o technické trable s počítačem nebo o zlomené srdce, bylo nakonec vcelku jedno.

S pocitem, že nejsem tak důležitá, abych mohla ukrajovat něčí čas, jsem se snažila se vším popasovat, zároveň jsem ale své hlavní životní poslání viděla v pomoci druhým. Moje schopnost říkat NE prakticky neexistovala, a tak jsem občas do čtyř ráno doučovala kamarády statistiku s vědomím, že druhý den od jedné musím jít na zkoušku, ke které jsem ještě neměla čas ani otevřít materiály.

K tomu, abych sama sebe považovala za dostatečně důležitou, a tudíž i pomoci-hodnou, jsem potřebovala dostat od života jednu menší facku, a dvě hodiny filozofovat nad tubou Pringles, hromádkou pobrečených kapesníčků a seriálem Sex ve městě. Možná by mi ale bývalo stačilo uvědomit si, proč vlastně často pomocnou ruku podávám já.

Ten pocit užitečnosti, to, že je člověk potřebný, může být jednou za čas sám o sobě docela fajn. Často jsou ale tyhle nabídky pomoci taky formou, jak vyjadřujeme „Mám tě rád/a“. Donést oběd do práce unavené kamarádce, pomoc se sháněním bydlení, opravování seminárek, i to, když jdu do kina jako doprovod na film, který bych si sama v životě nevybrala, to všechno v sobě nese podtext „Záleží mi na tobě“. 

A odpověď „Díky, nepotřebuju!“ není to, co bych chtěla slyšet.